Příběh Markéty a její první zkušenost s hostitelskou péčí jsme představily už dříve, ale tím její cesta neskončila. Když Damián a její biologický syn dospěli, chyběla jí doma dětská energie a rušno. Rozhodla se tak opět navštívit dětské domovy a poptat se znovu po hostitelské péči.

„Když jsem navštívila vybraný dětský domov, tak byl ředitel velice překvapen. Říkal, že nikdy neviděl někoho, kdo by se přišel na hostitelskou péči poptat osobně a podívat se na děti, jak se mají. Říkala jsem mu, že si myslím, že u hostitelské péče je nejlepší návštěva dětského domova osobně, kde mezi hostitelkou a dítětem může vzniknout pouto. Nelíbí se mi vyplňovat žádosti na hostitele a dostávat na děti doporučení.“

Markéta se nakonec rozhodla navštěvovat dětský domov v Pardubickém kraji . Všechny děti jí přijaly, jezdila za nimi pravidelně, povídala si nimi a hrála hry. Ředitel dětského domova brzy pochopil, že má opravdu zájem s některým z dětí navázat hostitelskou péči a jednoho dne Markétě představil Romana.

„Když jsem se s Románkem seznámila poprvé, bylo mu 9 let. Zrovna byl nemocný a ležel celou mou návštěvu v posteli. Bylo vidět, jak hrozně se stydí, vůbec se mnou nechtěl navázat oční kontakt. Chápala jsem ho, přeci jen jsem byla úplně cizí. Zeptala jsem se, zda ho mohu pohladit. Kývl a jakmile jsem ho pohladila, tak moji ruku okamžitě pevně zmáčknul a usmál se. Sice se mnou stále oční kontakt nenavázal, ale byl to první krok vpřed. Věděla jsem, že to právě Romana si chci vzít do hostitelské péče.“

Hned, jak se Markéta rozhodla pro hostitelskou péči, proběhla informační schůzka a musela se sepsat dohoda. Ředitel domova Markétu také informoval o tom, že jeho biologická matka je v psychiatrické léčebně a babička se o něj nezvládla postarat.

„Když jsem na schůzku dorazila, seděla tam paní z organizace hostitelské péče, ředitel a teta Románka. Fascinovala mě jedna věc, teta se podivila, že nemám dům, ale ona ho má a Románka si bere někdy na víkendy nebo na soukromý výlet. Já jsem se jí však snažila vysvětlit, že není důležitý dům, ale láska. Pokud mám byt 3+1, tak bude hodně lásky, namačkáme se. Věděli, že jsem sluchově postižená, odezírala jsem ale bez problému. Stále se to protahovalo, říkala jsem jim, že taková administrace je pro mě časová ztráta, protože už jsem měla zkušenosti s hostitelskou péčí s Damiánem a byla jsem i po pěstounské péči, informační schůzka mi tak přišla dost zbytečná.“

Po uzavření všech administrativních náležitostí proběhla první schůzka s Romanem v dětském domově. Druhé setkání bylo celodenní, jen Roman a Markéta.

„Jeli jsme na bowling, byla to paráda. Smál se, poprvé mě objal, no prostě bombastický! Hned chvíli poté proběhl i náš první společný víkend. Roman měl velice narušenou komunikaci. Když jsme si povídali tak mi škrábal po rukou, tahal mě za vlasy. Stopla jsem to a uklidnila ho. Řekla jsem mu, že u nás doma má tolik prostoru a času kolik bude potřebovat na to se sám v klidu vyjádřit, že ho nebudeme ignorovat, a proto na nás nemusí takto útočit. Ulevilo se mu… povídal tolik, kolik toho v sobě měl. Když jsme spali, Roman se v noci probudil a hledal mou ruku, hned jak ji našel, položil si na ni svoji tvářičku. Probudila jsem se a měla husí kůži, viděla jsem, jak moc mu chybí mazlení a pocit bezpečí. Problém však nastal hned při druhém víkendu, Roman se nechtěl vrátit zpátky do dětského domova.“

Markéta kvůli špatné předešlé zkušenosti s úřady ohledně pěstounské péče vše musela promyslet. Radila se i se zbytkem rodiny, ale nakonec se rozhodla udělat to, co si přál Roman.

„Rozhodla jsem se tedy zavolat k soudu, kde vedli jeho spisovou dokumentaci. Zavolala jsem soudkyni a ptala se, zda vůbec mám nějakou šanci na pěstounskou péči. Řekla mi, že už pěstounka jsem u prvního dítěte a ať podám určitě žádost.
Podala jsem ji tedy přímo k soudu. Kraj na mě byl naštvaný, že jsem je obešla, ale tohle by bylo pro mě jen samé papírování a zdržování. Podstatné bylo, že jsem k soudu předložila psychologicky posudek, finanční zajištění a mnoho dalších dokumentů, které soudu stačily.“

V průběhu hostitelské péče Markéta vyhledala biologickou matku Romana a sešla se s ní. Zajímalo jí, proč byla v psychiatrické léčebně a proč se tak Roman do dětského domova dostal.

„Když jsem ji našla v chráněném bydlení a seznámila jsem se ní, byla neskutečně šťastná. Jsem sluchově postižená a chápu charakter postižení maminky, proto jsme si asi padly do oka. V rámci hostitelské péče jsem přivezla Románka k mamince na návštěvu. Chlapci jsem vysvětlila charakter jejího postižení, protože žil pouze s informací, že maminka se chová jako pětileté dítě. Přesvědčil se na vlastní oči, jaká maminka je a bylo to velmi dojemné a krásné setkání. Nikdy na to nezapomenu. Romanovi se hodně ulevilo. Říkala jsem mu, že ona bude vždy jeho maminka a já budu ta náhradní. Ta, co všechno dožene, všechny ty časy, které ztratil, také lásku, objetí, porozumění a štěstí pro pohodu v životě. Stojím si za tím, že biologické rodiče nesmíme očerňovat. Měli krutou minulost, nikdo je k životu nevedl. Musíme jim ukázat, že je jejich dítě v dobrých rukou a pokud to jde, tak se pokusit najít komunikační způsob.“

Markéta nakonec Romana do pěstounské péče dostala. Nyní dělá maturitu a je to velice slušný kluk. Od začátku mu vůbec nevadilo, že Markéta neslyší. Dokázal s ní komunikovat jakýmkoliv způsobem, artikulací, písemným projevem nebo mu bratři vše tlumočili.

„V hostitelské péči musí každý brát v úvahu to, že děti jsou velmi zraněné a opožděné… každé dítě je jiné, má silnou jizvu toho, čím si prošlo, ať je to znásilnění, psychické a fyzické týrání nebo ztráty rodičů. Musíme počítat s tím, že si nebereme hodné a zdravé dítě. Jdeme jim na pomoc, začínáme hostitelskou terapii, která může přejít v krásnou náhradní rodinu. Dítě se na vás rychle naváže, a proto musíme brát v úvahu, abychom je znovu nezranily.“