K hostitelské péči jsem se dostala úplnou náhodou. Začalo to před několika lety, kdy jsem chodila do dětského domova jako dobrovolník. Bětka byla v domově asi půl roku a když jsem ji potkala, hned jsem věděla, že mi přiroste k srdci.

Větší “střelu” jsem asi ještě nepotkala, ale vidět její rozzářené oči pokaždé, když jsme se viděly, stálo za to.

Po pár letech mi jedna z “tet” řekla o hostitelské péči a vysvětlila, co to vlastně je. Díky hostitelské péči jsem s Bětkou mohla trávit daleko více času. Jedna z velkých výhod byla, že u mě mohla přespat, mohla jsem jí brát na delší výlety než na jeden den a vytrhnout jí tak z každodenního života v domově. Nebyla jsem rodič ani teta, vytvořily jsme si pouto, které bylo jenom naše. A to “naše” je něco, co nám už nikdo nevezme.

Teď už má Bětka svou pěstounskou rodinu, ale víme, že tu pro sebe budeme vždycky.