Petra žila spolu se svými sestrami v dětském domově. Jednoho dne však potkala Sylvii a její život se postupně začal měnit. Z hostitelské péče se stala oficiální rodina, která při sobě drží do teď.

Řekněte nám, jak Váš celý příběh začíná?

Do dětského domova jsem se dostala v 11 letech společně s mými mladšími sestrami. Odebrali nás z důvodu nedostatečné péče ze strany matky. Se svou biologickou matkou od té doby nemám absolutně žádný vztah.

Jaké byly první chvíle a začátky v dětském domově?

Chvilku to bylo náročné, ale díky skvělým tetám jsme se vcelku rychle sžila s novým domovem. První týdny jsem chtěla domů a samozřejmě se mi stýskalo, především po prarodičích, se kterými jsem měla naprosto úžasný vztah. Postupně jsem si však zvykla.

Vytvořila jste si v dětském domově blízké vztahy? Jste i dnes stále v kontaktu?

Ano vytvořila, našla jsem si spoustu přátel a s některými jsme v kontaktu dodnes. Především se Stáňou, se kterou jsme spolu v dětském domově vyrůstaly. I přesto, že bydlíme vcelku daleko od sebe, tak jsme stále v kontaktu. Je to určitě moje nejlepší kamarádka. V kontaktu jsem po tolika letech stále i s tetami a jedním strejdou z dětského domova. Pro mě jsou všichni naprosto úžasní lidé, kteří si zaslouží obrovský obdiv. Bez nich bych nikdy nevystudovala vysokou školu, nezažila tolik zábavy, aktivit, a nebyla tak skvěle připravená na život “tam venku”. Takže jim z celého srdce DĚKUJI!

Jak jste vnímala začátek vašeho vztahu se Sylvií?

Popravdě pamatuji si, jak a kde jsem se seznámily, ale vůbec si nepamatuji, co následovalo dál. Vím, že to bylo krásné, protože kdyby ne, tak teď není oficiálně mojí mámou.

V čem vám hostitelská péče pomohla a co se ve vašem životě změnilo?

Největší pomoc byla v tom, že jsem najednou někoho měla. Někoho, kdo mě zná, ví o mně všechno a kdykoli bylo potřeba je mou oporou. Asi jako každé dítě jsem potřebovala někoho hodně blízkého vedle sebe. Všechny tety v dětském domově byly samozřejmě skvělé, ale neměly tam jen mě, ale i spoustu dalších dětí. Změnilo se pro mě také to, že můžu po letech zase říct, že jedu za mámou, nebo k rodičům, protože tyto slova jsem hodně let nepoužívala a vyhýbala se jim. Na jednu stranu jsem se nestyděla za to, že jsem z dětského domova, ale na stranu druhou nebylo ani snadné o tom všem mluvit.

Jaký byl váš odchod z dětského domova? Pocítila jste velký rozdíl?

Byl to nezvyk, vlastně obrovský nezvyk. Najednou okolo mě nebyl žádný šrumec, děti, ani dohled a já žila sama v bytě. Mám kolem sebe však samé skvělé lidi, na které jsem se mohla a můžu do teď kdykoliv obrátit. Navíc zanedlouho po odchodu z dětského domova jsem začala pracovat a poznávat nové lidi, takže pak už nebylo na pocit samoty moc prostoru.
Jaký máte se Sylvií vztah dnes?

Z mého pohledu máme naprosto výjimečný vztah. Pro mě rodina už dávno není o genetice, ale o tom mít se rádi, pomáhat si a být tu jeden pro druhého. Se Sylvií patříme k sobě a jsem moc ráda a pyšná, že mám takhle skvělou mámu. Vlastně díky tomu, že se máme my dvě, tak máme i o kousek větší rodinu.