Eliško, jak Váš celý příběh začíná? Jak vedla vaše cesta do dětského domova?

Můj příběh začíná už v raném dětství. Mám dva bratry. Jeden je mladší o sedm let a druhý je starší přibližně o dva roky. Už jako malá holčička jsem si všímala věcí, které mi doma nebyly příjemné a které jsem si přála, aby byly jinak. Jako prostřední dítě jsem se snažila hledat samu sebe, akorát na to nebyl moc prostor. Oba rodiče už před naším narozením měli velký problém s alkoholem, táta dokonce měl sklony ke gamblerství a nevadilo mu do automatů vložit to málo peněz, co jsme měli na živobytí. Mnohokrát jsme se stěhovali, protože nezbyly peníze na nájem. Několikrát nám exekutoři polepili věci v bytě, se kterými jsme se museli rozloučit. Naše máma nikdy nepracovala a táta jen občas. A tak nás celé dětství doprovázel nedostatek finančních prostředků na jídlo a jiné základní potřeby. Uvědomovala jsem si, že alkohol a jiné závislosti jsou pro naše rodiče tak důležité, jako my děti rozhodně ne. Už mě unavovaly nekončící hádky plné nenávisti a násilí mých rodičů. Již od té doby mám silné sklony k nezávislosti a nebála jsem se jako jediná ze sourozenců rebelovat. Tedy snažit se všemi způsoby vysvětlit, jak na nás toto všechno mělo špatný dopad. Až jsem to v 16 letech nevydržela a utekla z domova. Má cesta vedla na OSPOD a následně do dětského domova.


Pamatujete si na vaše první chvíle v dětském domově? Muselo to být velice náročné…

Mé pocity v této době byly velmi protichůdné. Velmi se mi ulevilo, ale zároveň jsem byla smutná, že jsem nechala mé bratry u rodičů a měla jsem výčitky svědomí, které mě trápily ještě dlouho. V dětském domově jsem byla úplně nejstarší, ale tety, jak jim říkáme, byly vstřícné a děti byly hodné. Studovala jsem v této době gymnázium a potřebovala jsem se s tou vší bolestí vypořádat, naštěstí mi byl poskytnut čas i soukromí.


Jaké to pro vás bylo, že jste musela odejít bez sourozenců?

Při pomyšlení na mé sourozence mi bylo úzko. Trošku mě uklidnilo, že můj starší bratr už řešil vlastní bydlení, ale toho mladšího mi bylo líto. Až po několika letech mi sdělil, že si moc přál jít za mnou do dětského doma, ale nechtěl opustit své kamarády a známé. Pamatuji si, že mi na narozeniny daroval bonboniéru, kde mi nechal vzkaz, že mu chybím a jak jsem ho mohla opustit… Bylo to velmi bolestivé a trvalo mi dlouho, než jsem si to všechno dokázala odpustit.


Jak život v domově probíhá? Na co vzpomínáte v dobrém, co bylo naopak náročné.

Líbilo se mi, že život v dětském domově měl svůj řád a my děti jsme pomáhaly s chodem domácnosti a učily jsme se novým věcem. Bylo nás v jednom bytě 8 dětí, takže nebylo možné mít pokoj pro sebe, ale to mi ani tak nevadilo, poznala jsem zde moji kamarádku Vendy, se kterou se bavím dodnes. Pro mě bylo náročné jen to, že jsem věděla, že to není ten domov, kde bych byla s milující a fungující rodinou a mými bratry, který jsem si tak moc přála. Cítila jsem se jako u rodičů…nenaplněná.


Bylo pro vás těžké z dětského domova odejít?

Pro mě to nebylo příliš náročné z toho důvodu, že jsem u rodičů byla ta, která se starala o chod domácnosti. Má vyspělost a nezávislost byly mým hnacím motorem.


V čem Vám dětský domov pomohl při odchodu?

Před odchodem z dětského domova nám byla poskytnuta pomoc od Nadačního fondu Veroniky Kašákové. Přihlásila jsem se do projektu Restart a doprovázela mě moje úžasná průvodkyně Markét spolu s týmem a ti mi můj odchod ulehčili, když jsem byla v nesnázích. Patří jim moje obrovské DĚKUJI a vděčnost. Pomohli mi tak, jako nikdo a cítila jsem, že jim na mé budoucnosti opravdu záleží.


Řekněte nám něco o procesu, při kterém jste do pěstounské péče získala svého sourozence?

Minulý rok mě můj mladší bratr požádal, jestli by u mě mohl přespat na pár dní, protože si potřebuje odpočinout. No a už u mě zůstal. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem sebe před 8 lety. Po týdnu mi sdělil, že už se nemůže vrátit zpět, protože se u mě konečně cítil jako doma. Pocity jsem se vrátila do roku 2016, jako by se vše znovu opakovalo. Musela jsem být silná, sebrat veškerou odvahu a začít jednat. Naštěstí jsem po mém boku měla mého chápajícího přítele, který se musel se situací vyrovnat. I přesto, jak náročné to bylo, byl tady vždy pro mě. A chci, aby věděl, že mu to nikdy nezapomenu.
V následujících dnech jsem navštívila OSPOD a s jejich pomocí podala žádost o vzetí bratra do pěstounské péče. Po dvou měsících proběhl soud a byl mi do péče svěřen. V únoru už to bude 8 měsíců, co spolu bydlíme a já se konečné cítím naplněná.

Máte nějaký vzkaz pro děti v dětských domovech?

Chtěla bych je všechny pozdravit a říct jim, že vše, co si umanou, zvládnou. Sama vím, že vám to možná přijde nedosažitelné, ale uvnitř vás máte mnohem více síly a odvahy, než si skutečně myslíte. Mým snem už od 13 let bylo se stát policistkou a pomáhat lidem. Zdálo se mi to nemožné, avšak nic není nemožné a teď policistkou fakticky jsem. Já vám věřím, tak hurá za svými sny!